Moravenses - latinský tvar, jimž se před rokem 833 i po tomto roce v písemných pramenech uvádí označení svobodných obyvatel soustředěných podél toku řeky Moravy
Vážení,z kterého etnografického regionu Moravy navštěvujete tento blog.
Měli by jste zájem se účastnit rodových setkání na mezinárodní úrovni?
Měla by se země Morava prosazovat ve světě i samostatně pod svým jménem?
Terra Moravia z celoevropského historického hlediska, nepředstavuje nahodilý či bezvýznamný region střední Evropy. Je zemí rozoranou pluhem jak antické kultury, tak i staré rolnické kultury slovanské, kde i velkou měrou se podílela na rozvoji kultury evropské. Podíváme-li se na český národ, který má zasluhou Kosmovy kroniky - Chronica Boemorum jedinečný mýtus původu a příchodu, který na staletí ukotvil do pevného základu jeho dějiny a od kterého se mohla odvíjet legitimita českého národa a státu, Moravané svůj mýtus legitimní identity ve sporu, zda jsou příslušníky českého národa nebo samostatný národ, musí vést na vědeckých a badatelských poznáních. První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822, kdy franský císař Ludvík I. Pobožný (nebo Zbožný) svolal do Frankfurtu „obecný sněm" všech západních Slovanů k projednání záležitosti vedoucích k prospěchu jeho východní říše. O několik let později byzantský císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů a mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda o vyslání duchovních na Moravu, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na území Velké Moravy. Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni Konstantin a Metoděj ze Soluně, který se o něco později stává i prvním velkomoravským arcibiskupem. Velká Morava byla kromě svého kulturního významu jako kolébky staroslověnštiny a vzdělanosti také politicky a vojensky nejsilnějším středoevropským státem s panovníkem, který jako první měl královský titul Svatopluk I. Veliký - král moravský, pocházející z moravské dynastie Mojmírovců. V letech 906 - 907 byla kontinuita dějin Moravy násilně přerušena invazí Maďarů do střední Evropy. Od tohoto data nastává pro moravský lid temné století v němž mizí o Moravě téměř veškeré písemné zprávy, kdy po několikanásobné porážce Mad'arů v letech 955 – 956 si Moravu postupně pod své panství podmanil kníže Boleslav I. zvaný Ukrutný z dynastie Přemyslovců, která byla první jak českou knížecí, tak i zaroveň kráIovskou dynastií, při níž dochází k tvrdé středověké skutečnosti se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, k podmaňování a zbídačování moravských vyšších a vládnoucích vrstev, včetně odstraňování a potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly postupným vládnoucím vrstvám na překážku. Moravanům tedy zůstával v paměti a ve vědomí jen jeden důležitý prvek kontinuity a identity v dějinách: jméno jejich země „terra Moravia" a jméno jejich svobodného slovanského kmene z kterého vzešli, žijícího na území kolem středního a dolního toku řeky Moravy, který se v písemných pramenech před rokem 833 i po tomto roku uvádí latinským tvarem Moravenses. Je stále ještě dost zemí, kde pojem rod a jeho historické tradice jsou pro ně svaté a mají svou vypovídací hodnotu. Čím více rodů na Moravě dokáže svou historickou sounáležitost ke své rodné zemi Moravě, tím více můžeme bojovat za svá práva na samosprávu a vlastní suverenitu.
po svém několika týdenním pracovním pobytu v zahraničí, projednávání a hledání možné spolupráce mezi rody z Moravy a rody v zahraničí, se opět dostávám k tomuto blogu.
Přeji nám všem dodatečně do tohoto roku splnění našich osobních a společných přání i k naši rodné zemi Moravě.
Věřím, že většina z Vás nám zůstane nakloněna i v tomto roce, a společně budeme pokračovat v načaté aktivitě prosazení se i v zahraničí, jako hrdí potomci našich předků a obyvatelů naší rodné země Moravy.
I když probíhají fámy o ukončení všech našich promoravských aktivit i společnosti Moravenses terra Moravia, kde se žádné informace nějakou dobu neobjevovaly na blogu, opak je pravdou.
Pokud mám hodnotit minulý rok, došlo k průlomu vedení všech našich promoravských a rodových aktivit v tom, že se nám potomkům starých moravských rodů, po všech legislativních potížích, podařilo po 12ti letech zlegalizovat Moravenses terra Moravia na obchodní společnost se spektrem povolených podnikatelských aktivit, na kterých můžeme nyní stavět náš rozvoj i do zahraničí, jako samostatný i ekonomický subjekt země Moravy.
Našlo se ale i několik jedinců, kterým vadila naše aktivita, a začali nám škodit v narušování probíhajících jednání. Takové „škůdce“ může člověk jen litovat.
To, že se dávají dohromady potomci starých moravských rodů a vyvíjejí aktivity k prosazení jména Moravy, jako jejich rodné země, není nic trestného a odsuzujícího.
Proto jsme se rozhodli, že nebudeme na blogu již uveřejňovat naše chystané a provádějící aktivity. Vše bude bráno jako obchodní tajemství společnosti Moravenses terra Moravia spol. s r.o. a uváděny budou jen skutečnosti, které nemohou narušit podnikatelské záměry společnosti. Společnost Moravenses terra Moravia spol. s r.o. se stává tímto uzavřenou společností lidí, které tato naše aktivita oslovila, a mají zájem o spolupráci v širokém spektru aktivit připravovaných a vedených členy společnosti.
Každému je cesta k nám otevřena, pokud přijde v dobrém úmyslu.
Na základě Vašich emailů a žádostí o realizaci prvního oficiálního setkání příznivců a členů naší rodové společnosti po volbách, vycházíme vstříc tomuto požadavku, a v sobotu, dne 15.11. 2008 ustanovujeme první naše společné poznávací setkání v Holešově v 13.00 hod. v Sokolském domě, Palackého 546, naproti poště, směrem ke kostelu po hlavní třídě od vlakového i autobusového nádraží. 10 minut chůze.
Na programu bude mimo Vašich osobních názorů a návrhů i projednání naší společné aktivity do etnografických regionů a prosazování naší promoravské a rodové aktivity do celosvětového podvědomí.
Zdeněk Ševčík, kanoista, který jezdí hrdě pod historickým symbolem naší rodné země Moravy a nás, obyvatel a potomků starých rodů Moravy, opět zazářil v nejdůležitějších závodech sezony.
V loňském roce po získání titulu mistra Evropy v kanoistickém maratonu, nesložil ruce v klín, ale ještě více vystupňoval svoji přípravu.
Jako cíl pro rok 2008 si stanovil zvítězit na Mistrovství světa v maratonu.
Pane Chytile, fotky od Jany Hegrové jsou z MČR v Pardubicích
Kvalitní zimní příprava se skládala z posilování, běhu na lyžích, plavání a v běhu terénem. Díky příznivým klimatickým podmínkám téměř nemusel přerušit trénink na vodě ani v zimních měsících. Pro doplnění přípravy ještě trénoval a závodil na dračích lodích
Mistrovství světa v kanoistickém maratonu se uskutečnilo v Týně nad Vltavou ve dnech 17-21.9.2008.
Centrum naší maratonské kanoistiky hostilo nejlepší kanoisty z celého světa v perfektně připraveném prostředí, ale v doslova zimních podmínkách, při pouhých sedmi stupních Celsia. V nejobtížnější disciplíně singlkanoí se na startu sešlo 36 borců, rozdělených do dvou samostatných jízd. V pěti kolech závodu čekalo na maratonce ujet celkem 21,5 km a také uběhnout pět třistametrových přeběhů, s lodí v ruce, nebo na zádech. Zdeněk Ševčík si ihned po startu závodu vybral svůj díl smůly. Po kolizi s jedním ze soupeřů se propadl až na samý konec startovního pole. Překonat vlny od ostatních kanoistů a ztrátu stovky metrů na lodi úzké pouze 35cm, byl velký problém. Postupně se však dokázal probít až na samotné čelo závodu. Posledního soupeře předjel až v nájezdu do závěrečného pátého kola. Do cíle závodu si pro titul Mistra světa přijel v čase 2:09 hod, s 200m náskokem před dalším reprezentantem ČR Kadlecem a maďarským kanoistou Aszodym ( loňský mistr světa.) Bylo s podivem, že na této vrcholné světové události se nevážily lodě. Někteří soupeři Ševčíka, tak mohli startovat na lodích až o šest kilogramů lehčích. Ani váhový handicap však nezabránil vítězství našeho závodníka. O týden později 27.-28.9.2008 se uskutečnilo v Pardubicích Mistrovství ČR v kanoistickém maratonu. Pro veterány byla stanovena trať 21 km, se dvěma přeběhy. Po vydařeném startu, Zdeněk Ševčík pádloval na třetím místě celého startovního pole, ale ve své věkové kategorii jel první. Protože uvedené pořadí až do cíle nedokázal nikdo ze soupeřících kanoistů změnit, stal se Zdeněk Ševčík také Mistrem ČR.
Zdeněk Ševčík, reprezentant Moravy a společnosti Moravenses terra Moravia se stal opět světovým šampionem v kanoistice ve své kategorii. Gratulujeme za vzornou reprezentaci naši rodné země Moravy.
Zároveň se stává vrcholným poradcem a managerem pro vodní sporty úseku sportovních aktivit společnosti Moravenses terra Moravia. Více takových schopných a oddaných sportovních reprezentantů za naši rodnou zem Moravu, máme zájem začít připravovat i přes naši moravskou starorodovou společnost. Jen výsledky nás mohou prosazovat ve světě. Děkujeme.
Vážení, dnes, tedy 10.9.2008 mi došlo upozornění na skutečnost, že byla v 10.17 dosažena hranice 3000 návštěv na tomto blogu Moravenses terra Moravia – Moravané země Morava
11.4.2008 byl tento blog spuštěn pro veřejnost a tak k tomuto číslu jsme došli skoro den předpůl ročnímu výročí data spuštění.
Chtěl bych Vám tímto všem skutečně poděkovat za Váš drahocenný čas, věnovaný těmto návštěvám a dále za Vaše, jak e-mailové zprávy, tak i za telefonické rozhovory, sms a zvláště si cením i osobní setkávání s některými z Vás, kterým dění na Moravě není lhostejné.
Děkuji za velmi podnětné připomínky, návrhy, kritiky života na Moravě a hlavně Váš zájem se nějak podílet i na tvorbě tohoto blogu a na promoravských aktivitách i ve společnosti. Vytvářet něco bez odezvy Vás, by nemělo smysl a takovou činnost bych jistě velmi brzy ukončil.
Nerad ztrácím čas planými řečmi bez argumentů a faktů. Proto i zde jsem se Vám snažil dávat i dle Vašich požadavků přímé fakta z historie a to i taková, která měla hlavní vliv na dění jak v Čechách, tak i na Moravě a jejichž dozvuky pociťujeme dosud.
Za každou událostí je vždy člověk. Proto i zde uvádím přímé osoby, jak byly zainteresovány v toku dějin a jejich podíl na událostech té doby.
Možná jste i Vy mezi těmi, kdo pročítá tento blog, kteří měli předky postižené sebráním majetku a ani o této věci nevíte. Možná i dané události Vaše předky poznamenaly do takové míry, že jste dozvukem těchto událostí a žijete život, který se odvíjel od nějaké doby buď k lepšímu, nebo horšímu. Zase ale tento život Vám připravil někdo konkrétní i v historii, kde potomek takového i případného „zlořáda“ chodí kolem Vás a ani o tom nevíte.
Stále je to ta otázka, zda je dobré znát skutečně historii se všemi podrobnostmi, nebo udělat za vším čáru a žít společenským životem, který je budován na přítomnosti, bez hledání pravd v historii. Proto je hodně starousedlíků poučeno z historie, se moc neukazovat a nebojovat za práva, neboť historie je poučila. Proto je boj za Moravu tak spojován se strachem, co bude, když……….
Podal jsem zde i konkrétní fakta o zabavování majetku a vylidňování našich zemí do zahraničí.
Zde je tedy dána odpověď na některé Vaše otázky: „ Proč se lidé chovají tak, kolem Vás, jak se chovají a nemají ani žádný vztah ke své zemi“, „ A proč má tolik potomků v zahraničí přímé předky a kořeny právě v naší zemi.“ V příspěvcích nacházíte odpovědi.
O to více mne mrzí nařčení, že jsem nějaký zrádce Moravy, když nejsem členem politické strany Moravané a nepomáhám v jejich záměrech, když se hlásím k přímým potomkům Moravy, tak by to měla být pro mne prý povinnost.
Tuto aktivitu nechám jiným. Těm, kdo jsou politicky nadaní, zdatní a mají vše ze všech směrů dobře promyšlené.
Víte, pokud by jste věděli o svých předcích vše, jak žili, co dělali a jak na ně působila doba, více by jste si dávali dohromady takovou mozaiku, co je lepší a za jakou osobní a morální hranici by jste nešli i ve vztahu a úctě ke svým předkům. Proto vznikla tato společnost, která má sdružovat skutečné potomky rodů Moravy i v zahraničí a lidí k této zemi i srdcem spojené.
Proto se snažíme realizovat promoravské aktivity, které nám pomohou k očištění a obnovení zašlé slávy jména Moravy i v zahraničí. Pokud to pomůže i politickým subjektům, jen dobře.
Tento cíl docílíme jedině aktivitami a úspěchy, jak ve sportu, tak i zahraniční spoluprací a zahraniční rodové politice s ostatními rody světa. Jen tak na nás upozorníme, že mají s námi počítat a naši rodnou zem, za kterou byla našimi předky prolévána i krev a padlo mnoho životů, opět chceme dostat na výsluní. Stavíme na doložitelných faktech, protože svou rodovou historii známe. Ten, kdo ji nezná, nemůže skutečně mít v srdci ten pocit hořkosti, jak se s jeho rodnou zemí a zemí jeho předků nyní zachází a zneuctívá její jméno.
Využíváme ale zákonů této země a naše záměry a cíle budujeme na jiné úrovni. Je to na každém z nás, kam se zařadí a jakou měrou se přidá k realizaci tohoto záměru.
Proto, pokud budu mluvit i za ostatní starousedlíky, kteří své historie znají, náš symbol je jedině ten, který vytvořil vysoce uznávaný heraldik a výtvarník Hugo Gerhard Ströhl narozený dne 24. září 1851 ve Welsu a s datem úmrtí 7. prosince 1919 v Mödlingu.
Tento člověk nám dal skutečně výtvarně vysoce pojatý symbol, pod kterým chceme jít dál, pokud to půjde v odkazu našich předků. Proto je i morální kredit každého z nás pochopit, že nošení a užívání tohoto symbolu je pro nás svátost a každé zneužití je trestuhodné, aspoň morálně. Ten, kdo si i třeba jen koupí vlaječku s tímto symbolem, tak hlavně sám před sebou může si v srdci říci, že má doma symbol předků a být na něj hrdý.
V tomto jeho obrazovém symbolu je právě vtělena duše doby historie našich předků a jejich útrap. Proto nemůžeme a třeba pro mne jít pod vlajkou žluto – červenou je ze všech poznatků a úcty k předkům nemyslitelné. Jak jsem již dokládal, tak tento hlavní obrazový symbol je spíše stavovského a rodového společenství Moravy, kde to byla zem stavovská a rodová. Ti ji spravovali a podíleli se na jejím dobrém jménu i ve světě. Měšťané a ostatní obyvatelstvo, jako opak stavů a rodů se zase přiklánělo k orlici stříbrno ( bílo ) – červené, u níž země skutečně zůstala až do dnešních dnů. Zánikem stavů, by morální právo používat jim povýšený znak jejich země měla mít jen společnost složená z jejich potomků a potomků rodů tvořící dějiny země a nikoliv jej prosazovat občanská společnost, která byla v historii vždy proti zlato ( žluto ) - červené orlici.
Dobu od roku 1848 beru jako dobu pro Moravu úpadkovou. Opět se dají dokládat ze sněmů vyjádření každého z poslanců, jak se vyjadřoval a jak hlasoval.
Proto orlice stříbrno ( bílo ) – červená je skutečně tou správnou pro Moravu v této politické situaci. Pokud by ale vládu např. hypoteticky na Moravě získala opět stavovská a rodová správa pod nějakým králem, panovníkem, tak pak by se tato orlice musela změnit tak, jak ji některé společenství bez ostychu používají a to zlato ( žluto ) – červenou.
Závěrem přeji Moravě opět získání od obyvatel té úcty a obdivu, jaké ji patří.
Světlým zjevem v této poušti potitické nepřipravenosti je veřejný projev řikovského pána Pctra rytíře Chlumeckého k jeho krajanům.
Jsa členem posledního stavovského sněmu myslí v Brně na své krajany posílá tento pěkný vzkaz k nastávajícímm volbám
Svým milým přátelům a krajanům.
Slyšeli jste zajisté již o sněmu, o pánech stavech, jenž v Brně jsou pospolu a rokují o rozličných záležitostech zemských.
Co je to ten sněm? Co se tam vyjednává? - bude se asi mnohý z vás tázati.
Sněm je asi tolik, milí krajané, co hromada vaše; jako vy se scházíte v domě obecním neb u představeného, tak se sešli s přivolením císaře pána majitelé statků a zástupcové královských měst v Brně. Usnesli se o všelijak důležitých věcech, z čehož vám tu něco uvedu:
Páni stavové uzavřeli, aby se jazyk moravský více vzdělával než posavad, aby se ve všech, i vyšších školách, do nichž Moravan chodí, moravsky vyučovalo a ustanovovali se budoucně úředníci jen takoví, kteří by lidu moravskému nejen dobře rozuměli, ale i všeliké písemnosti, nálezy a rozsudky v moravském jazyku vydávali. Krom toho uzavřeli páni stavové, aby i měšťané z jiných než královských měst, jakož i sedláci, jenžto vzděláváním půdy ostatní třídy obyvatelstva vyživují a jinak zemi užitečné služby prokazují poslali posly čili deputované ku sněmu do Brna, kteřížto deputovaní vaše přání a žádosti stran zvelebování hospodářství a usnadnění břemen tam přednesou a s majiteli statků i s měšťany o tom se poradí i usnesení učiní.
To jsou ta práva milí krajané, jež vám propůjčil dobrotivý císař, a jimž vůbec říkají „konstituce“.
Jste ale žádostivi věděti, jak budete míti posla volit. O tom vás časem poučí zvláštním zákonem krajský ouřad, jakož vám i oznámí, kdy, budete měti volit.
Abych však zvědavost Vaši poněkud upokojil, povím vám v krátkosti něco o způsobu volení.
Ne každá obec bude moci voliti posla ku sněmu, neboť v Moravě je několik tisíc obcí a kdyby z každé obce přišel deputovaný do Brna, nebylo by jizby, ani domu, kde by mčli místa. Obce selské pošlou tedy jen sto a několik poslů,a sice tak, že na 15.000 obyvatelů v kraji jeden posel připadne. Ouřad neb rychtář vyzve jistého dne obce, kteréž mají alespoň 300 duší, aby volily jednoho ze sebe, jenž se bude jmenovati volič. Každý, komu je 24 let, kdo platí daně a je člověk domácí, bude moci voliti; jméno toho, jehož a koho chce vyvoliti za voliče, napíše se na eedulku; cedulky dají se k rychtáři tam se spočítají, a který osadník čili soused bude na nejvíce cedulkách napsán, stáne se voličem. Ovšem musí míti všechny vlastnosti výše uvedené.
Obce, jenž mají 600 obyvatelů, budou voliti 2, obce s 900 obyvateli 3 voliče atd.
Když budou vyvoleni voliči ze všech 15.000 ouhrnkem 40 nebo 50, sejdou se všichni v místě, kde přebývá pan děkan, a tam vyvolí u přítomnosti krajského ouředníka toho, jenž pude poslem ku sněmu.
Posel takový musí býti 30 let starý, musí platit daně, vésti vlastní hospodářství aneb míti nejméně příjem 200 zl. stříbra a musí býti člověk domácí (tuzemec); i pan farář neb učitel může se za posla voliti; především ale potřebí, aby byl muž poctivý a dobré pověsti, neboť jen ten může dobro obcí svědomitě zastávati, jen k tomu mohou míti lidé důvěru. Německy uměti nemusí. Vylučují se tedy o volení osoby špatného chování, dráždílové a pokoutní škrabáci, a vůbec lidé takoví, jenž vám rádi hlavu matou a srdce naplňuji outlosti.
Ku konci ještě slovíčko. V Brně jest draho a nedá se napřed ustanoviti, jak dlouho bude sněm trvati. Neměl-li by posel od vás vyslaný dosti peněz aby se tu vydržel, mohl by snadno trpětinouzi ; bude tedy potřebí, abyste mu dali stravného (denní plat na výživu), kteréhož i zaslouží, maje býti vaším poctivým zástupcem.
Očekávejte tedy s pokojnou myslí toho dne, kdežto posla svého ku sněmu, si vyvolíte a do Brna pošlete, a žehnejte dobrotivému císaři pánu, jenž krom mnoha jiných dobrodiní i tohoto oučastny vás učinil.
Kterak byli šlechtici, rody, rodiny a jednotlivci moravští na majetku svém pokutováni Rok 1622 listopad — 1624.
Informace k tomuto pokutování nalezneme i ve zpracovaných faktech od Kristiana d‘Elverta: Beiträge zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des dreissigjährigen Krieges und dar Nengestaltung Mährens im 17. Jahrhunderte, Brünn 1867.
Hromadné odsuzování a pokutování šlechticů moravských počalo se jako v Čechách tak zvaným generálním pardonem. Dne 9. listopadu t 1622 vydal totiž kardinál z Ditrichšteina patent, kterým oznamováno, že jest v tomto markrabství Moravském ještě mnoho obyvatelů, kteří se byli všelikým způsobem, slovy a skutky a jak mohli velice horlivě ohavné rebelie účastnými učinili, a že by tedy stejné tresty zasloužili jako ti vůdcové a náčelníci, kteří již byli odsouzeni. Avšak jelikož milost královská ve své dobrotivosti více k mírnosti nežli ku přísnosti jest nakloněn, že se všem, kteří se byli v minulém povstání jakýmkoli způsobem súčastnili broje od nich původ svůj mají a oni k válce příčinu zavdali, na kterou císař veliké náklady nucen byl vésti, svá vlastní panství prodávati, své dědičné země zastaviti, převelikých dluhů nadělati a s nesnesitelnými škodami a nesmírnými obtížemi zápasiti: proto že císař nařídil, aby takovéto dluhy od původců té války, a sice pokutováním na jich statcích se zaplatily. Proto kardinál nařídil jménem císařovým, aby každý ze tří stavů moravských, kdo, se byl povstání (vyjmouc ty, kdo ze země uprchli, na koho již rozsudek jest vynešen, jakož i ty, kdo ve své tvrdošíjnosti a ve svém odporu zůstávají, u nepřátel až posud se zdržují, jakož i ty, kdož byli strůjci a předními podporovateli rebelie) zasloužený trest na životě a cti nejmilostivěji odpouští, tak že na život a na čest nemá jim býti více nijakž sáháno; každý však že jest povinen před kardinála se dostaviti a se přihlásiti, kde mu další bude oznámeno. Jelikož však nynější rozúčastným učinil a pardonu užiti chce, do šesti neděl pořád zběhlých před kardinála se dostavil, kde mu o tom vydáno bude písemné vysvědčení a kde dostane poučení, jak by se měl dále zachovati. Pro mor v zemi panující měla se tato šestinedělní lhůta teprve od 1. prosince počítati. Kdo by se k milosti této nepřiznal a ve lhůtě ustanovené u kardinála se nepřihlásil, leda že by z důležitých příčin tak učiniti nemohl, toho měl stihnouti trest pro urážku královské milosti. Téhož dne 9. listopadu 1622 kardinál z Dietrichšteina veřejným patentem učinil vyzvání, aby každý, kdo by měl k uschování nějaké zboží odsouzených povstalců nebo hotové jejich peníze a úpisy nebo kdo by o nějakém jejich statku věděl, aby to do šesti neděl počítajíc od 1. prosince ohlásil. Každému takovému slibovala se čtvrtina odměny a zamlčení jména jeho; naopak hrozilo se přísnými tresty na životě a majetku, jmenovitě zabavením všech statků, kdo by něco takového neodvedl nebo zamlčel. Zároveň vyzváni manželky, věřitelé a všickni, kdo by za odsouzenými a pokutovanými měli spravedlivé požadavky, aby se s doklady svými do šesti ne děl přihlásili, jinak že by právo své propadli. Vyhlášky týkaly se povstalců zemřelých, ze země uprchlých a vůbec již odsouzených, kteříž v patentě tomto se jmenují: Petr starší Sedlnický, Jiří z Vrbna, Volf Sigmund z Vlašimě, Hanuš Petršvaldský, Vilém Munka, Pavel Volbram, Viktorin Žernovský (zemřel), Krištof Ullerstorffer, Václav Lužický z Olomouce, Eliáš Netolička z Brna (zemřel), Ladislav Velen z Žerotína (ujel ze země), Vilém z Roupova (ujel ze země), Jan Bernard z Kuuovic (ujel ze země), Václav Bítovský (ujet ze země), Hanuš starší Skrbenský (ujel ze země), Krištof Karel Sedlnický, Hanuš Bruntálský z Vrbna, Beneš Pražma, Jan Adam z Víčkova (ujel ze země), Krištof Perger, Jan starší Odkolek (ujel ze země), Hartuian z Buchheima (ujel ze země), Ondřej mladší z Buchheima (ujel ze země), Jiří Ehrenreich z Roggendorfa (ujel ze země), Jan z Šelendorfa, Jiří Ebenberger, Pertolt Bohuslav z Lipého, Krištof z Říčan, Bedřich z Kounic, Karel z Kounic, Zdeněk z Valdšteina, Rudolf Šleinic, Bernard starší ze Zastřizl, Krištof Blekta, Jan Ludvík Krokvicar, Jan Čejka, Václav Möll, Jiří Zahradecký, Václav Rechenberger, Jindřich Vodický, Volf Kelečín, Ondřej Seidel, Jan Adam z Olomouce, Vít Österreicher z Olomouce, Jan Dorn nebo také Torn, Fridrich Mainrath ze Znojma, Jan Hynkonius a Martin Leypolt z Jihlavy, Fridrich Mužík z Hradiště a Jan Landskronský. Komise k tomu zřízená počínala si pak podobně jako v Čechách s provinilci, kteří se u níťohlásili a vinnými se dávali. Kardinál jakožto předseda komise uvedl každému na pamět, že císař pro urážku své velebnosti udělil milost a odpuštění, pokud se týče cti a života, ale že si vyhradil trestání na statcích. A nyní každý tázán, zdali sobě přeje, aby o provinění jeho řádným soudem bylo rozhodováno a rozsudek vynešen nebo zdali oznámiv napřed statky a zboží své na milost se dává a na tom chce přestati, co by mu milostivě ze statků jeho ponecháno bylo. I dával se jeden za druhým na milost a mnozí i plačíce komisi a předsedu jejího úpěnlivě prosili, aby se smilovali nad manželkami a dítkami jejich a na mizinu jich nepřiváděli, nýbrž statky jim ponechali. Provinilci z pravidla museli odevzdati dlužní úpisy na peníze, které měli za jinými osobami; dále přemlouváni k tornu, aby se uvolili jistou část hotových peněz odvésti. Kolatury byly jim odňaty a z pravidla museli se zvláštními úpisy zavazovati, že poddané své budou ku přijetí víry katolické nabádati. Provinilci, kteří neměli ničeho, museli se alespoň zavázati, že jistou částku odvedou do markraběcí pokladny. Mnozí provinilci podrželi sice statky svoje, ale museli se zavázati, že je prodají některému katolíkovi. Mnohým byly statky ponechány, jestli se zavázali, že přestoupí na víru katolickou. Jmenovitě manželkám povstalců statky ponechávány s tou podmínkou, že dítky své dají vychovávati v náboženství katolickém, že chlapce dají k jesuitům na studie. Dcerám povstalců slibována věna, vdají-li se se svolením kardinála z Dietrichšteina, tedy ovšem za katolíky, Dluhy na zabavených statcích váznoucí z pravidla jen tehdy spláceny, byl-li je potrestaný dlužen osobám, které císaři věrnými zůstaly; dluhy povstalcům povinné buď jednoduše zrušeny nebo nový majitel statku musel dluh splatiti do královské komory. Při tom však musil se věřitel vykázati dobrými listinami; byla-li jen malá pochybnost, dluh prohlášen za neplatný. Proto na jednotlivých dlužních ú komise potvrzovala, že jsou správné a že mají býti splaceny. Ale nezřídka věřitel svůj dlužní úpis musil postoupiti komisi a vzíti za vděk jiným, ovšem méně dobrým úpisem. I to se přiházelo, že věřitelé, jmenovitě však manželky a příbuzní od souzených musili s požadavků svých sleviti, aby uznány byly za správné a aby byly poukázány k výplatě. Ze všech zpráv, které se nám o jednáni komise konfiskační zachovaly, vysvítá, že přední a hlavní její péčí a snahou bylo z trestání šlechty a měst co nejvíce vytěžiti nejen pro pokladnu markraběcí, nýbrž i k tomu účelu, aby tučných odměn mohlo se dostati těm, kdo se byli císaře věrně přidrželi. Proto, jak nahoře poznamenáno, zabavovány hotové peníze, dlužní úpisy, zlaté a stříbrné nádobí a šperky a všeliké drahocenné svrchky. Ze svrchků manželkám a dětem ponecháváno z pravidla jen to, co asi velké ceny nemělo. Dále bylo ustanoveno, že každý věřitel musil přihlásiti svůj požadavek za povstalcem některým. Právo jeho musilo býti velmi dobré, aby bylo uznáno, Velmi často se přiházelo, že věřitelé od komise od jedné lhůty ke druhé byli odkazováni a že mnohým požadavky jich nebyly potvrzeny. Zejména manželky a příbuzní povstalců nesnadno dosahovali toho, oč se hlásili. Obyčejně musili s požadavků svých značnou částku sleviti. Zde uvádím jen náhled jedné stránky z velmi obsáhlého seznamu jednotlivců, kteří byli pokutováni.
Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje – část 4
Již tedy soudem samým ne pouze provinilci a statkáři vůbec, nýbrž i král a komora král. velice byli zkráceni. Avšak co tuto nespravedlivým soudem a politickým a náboženským strannictvím bylo započato, dovršeno odhady a prodejem, rozkramařením a rozplýtváním statků a jmění zabaveného.
Zabavování statků počalo se v Čecbách již r. 1620, avšak teprvé r. 1622 dělo se zabavování takovéto hromadně. Statky provinilců zabavovali zřízenci komor zemských, jakmile došel rozkaz od komory dvorní, jenž rozsáhlou tu činnost přehlížela a řídila. Na statek, jenž měl býti zabaven, vypraven ozbrojený zástup, kterýž byl k ruce komisarům k zabavení toho statku ustanoveným. Komisaři, jenž měli nejen statek ujmouti, nýbrž i takovou správu na něm zavésti, jakou si přála dvorní komora, bývali dva vyšší úředníci zemští. Jeden byl radou zemské komory, druhý úředníkem účtárny. Čechy, Morava, Slezsko i oboje Rakousy, měly r. 1622 společné komisary Jana Krištofa Teuffela a Jana Unterholzera. S těmito jezdíval třetí komisař, jenž na statcích hotové peníze, skvosty, nářadí a vzácné šatstvo, dříve než komisaři zvláštní práci počali, sbíral. Při tom bral se zvláštní ohled na věci, jichž pro vojsko se upotřebiti mohlo: plátno, sukno ap. To byl „kontraband“.Šatstvo a skvosty se prodávaly a peníze dvorní komoře odváděly, ostatní pak věci skládány ve zvláštních místnostech u komory zemské a do Vídně se dovávážely tehdá, požádala-li za to dvorní komora. Kardinál z Dietrichšteina na př., byv požádán od dvorní komory, poslal dne 25. února 1622 do Vídně sukno a měď, jež jako kontrabant sebrány Fridrichu Pabstovi a Ant. Cramerovi. Věcmi z kontrabantu upláceny také dluhy. Jeremiáš Reinwalden na př. dostal nářadí Thurnovi sebrané na splátku svého úvěru.
Povstalci vidouce, že jsou ztraceni, dříve než ze svých statků a zámků uprchli, Věci draho cenné odváželi a nešlo-li to, snažili se někde je uschovati. Proto po všem bedlivě pátráno. Dobře v slídění takovém znal se a proto i ne malé důvěře těšil se Izaiáš Schürle, tehdá vrchní hejtman v Plzni, jenž vojenskou pomocí v Čechách a v Rakousich věci schované vyhledával po okolních zemích, zvláště po městech říšských děly se poptávky, zdali někteří povstalci svých skvostů nebo nářadí tam neuschovali. I stalo se skutečně, že i v cizině některé draho cenné věci byly vypátrány, zabaveny a do Čech zpět odvezeny.
Jakmile o takovýto kontrabant bylo postaráno, jali se komisaři statek prohlížeti a oceňovati. Při tom měli se, pokud bylo možno, dozvěděti, zač statek skutečně stojí. Dále bylo komisarům vyšetřiti, jaké a které dluhy zabavený statek tíží a za kým má co požadovati.
Sepsavše pak důkladně, čeho se dopátrali, odesýlali to zemské komoře. Vyšetření takové mělo ten účel, aby komora měla úplný a dokonalý přehled dluhů a věděla, které mohou býti smazány a umořeny a s kým by vůbec o jich vypořádání bylo jednati; a pak aby věděla, na kom vymáhati, co statek měl dostati. Dluhy buď zapravila komora dvorní nebo zemská v tom případě, byl-li věřitel nějaká zasloužilá osoba nebo vůbec osoba taková, kterou císař nebo místo držící chtěli uspokojiti; nebo při prodeji ukládáno kupcům, aby dluhy, které byly za pravé uznány, zapravili. Požadavky, jež měly statky zabavené, vymáhány buď ihned, jakmile statek do státní správy přešel, aneb státní dluhy mořeny tím, že dlužníci potrestaných šlechticů stávali se dlužníky státních věřitelů. Byl-li stát dlužen některému ze vzbouřenců, byl dluh jedno duše smazán. Liechtenšteinovi bylo totiž dne 17. května 1622 poručeno, aby z knih dle seznamu, který mu zaslala dvorní komora, vymazal sumu 1,137.530 zl. dluhy to státní i s úroky až do tohoto času vzešlými. Vítězové totiž byli toho náhledu, že stát není povinen platit dluhy českým povstalcům.
Konečně komisaři oddělovali léna církevní a léna vůbec od statků skonfiskovaných; na lenních pak zavedli správu jako na vlastních statcích zabavených, zařídili mýta a cla státní a postarali se, aby jen katolické služby boží na skonfiskovaných statcích se konaly, ano měli si potvrzení, že se tak stalo, od úředníků a osob výše postavených vymoci.
Vycenění nebo-li odhadnutí statků od komise vykonané sloužilo pak za základ k dálšímu prodávání nebo postupování statků těchto. Při prodejích však se objevuje, že odhadnutí nebylo mnohdy správné a poctivé; ano máme příčinu a mnoho k tomu dokladů domnívati se, že odhady mnohých statků byly zúmyslně a schválně nízké. Podle všech okolností panovalo velmi dobré srozumění mezi odhadci a mezi potomními kupci; neboť se objevuje, že ceny nápadně nízké měly jen statky úd jistých osob koupené, kdežto statky jiné poměrně byly vyceněny. Ano u některých statků byla cena odhadní tak nízká, že jen nespravedlivý a předpojatý odhadce mohl takovouto cenu udati.
Ale císařské pokladny byly prázdné, vděčnost císařova, jak nám známo, byla neobmezená a nejbližším a rozhodujícím rádcům císařovým velice na tom záleželo, aby hodně mnoho uchvátili. Nastal tedy pravý shon a vypadalo to tak, jako když se po slovení velikého rybníka prohlásí, „kaberna hoří!“ Kdo měl chuť a příležitost honem se vrhl do vody nebo do bláta a kalužin, aby nějakou tu rybičku nebo tučnou rybu uchvátil. Komora král. a císařská pokladna z prodeje statků měly tedy ten nejmenší užitek.
Nehledíce ani k Albrechtovi z Valdšteina, který si dovedl získati statků za veliké knížectví a k místodržiteli knížeti Karlovi z Liechtenšteina, mohli bychom uvésti celou řadu lidí, kteří se tehdáž na ujmu státní pokladny a na ujmu provinilců a jich dědiců obohatili. Pavel Michna z Vacinova na př., byl za služby své jmenován cís. radou a nařízeným komisařem při prodeji zabavených statků a povýšen do stavu panského a později hraběcího. Roku 1622 měl již Tloskov s Maršovicemi; potom koupil Břežany, Novou Libeň (u Jilového), Osečany, Pnětluky, Radíč a Kněvíz, tak že mu náležela téměř celá krajina od Benešova ku pravému břehu Vltavy a od Osečan a Maršovic až daleko na pravý břeh řeky Sázavy. Dále držel Toužetín, Hořetice a Ziželice, Bitoves, Zásmuky, Chotouň, Hlubočerpy a j. v. Ohromných statků nabyli cizozemci kníže Jan Oldřich z Eggenberka, Couriers, hrabě Krištof Simon z Thunu a j. v.
Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje.
Cizozemci českými velkostatkáři.
Ziniňujíce se tuto o cizincích, musíme při této příležitosti již nyní vytknouti nesmírnou toho důležitost národní a politickou, že cizinci statky v Čechách skupovali. Šlechtici, jenž se přidržovali oposice a po bitvě Bělohorské byli potrestáni, byli velikou většinou uvědomělí Čechové, kteří svou vlast a svou českou národnost milovali, jazyka českého v životě domácím a veřejném užívali a Čechům ve všem přednost dávali. Šlechtici tito skoro vesměs byli statečnými obhájci práv a svobod a obvyklostí domácích. Kromě toho byla to třída nejzámožnější, která přímo a nepřimo domácí obchod a průmysl podporovala a zvelebovala. V tom všem stal se ztrestáním statkářů českých a pobráním statků obrat neutěšený, poněvadž ohromná síla statků dostala se do rukou cizinců. Chceme jich větší část alespoň podle jména uvésti. Lidé tito neměli k Čechům lásky, neměli citu pro jich svízele a útrapy, neznali milosti a smilování. Přinesli s sebou cizí zvyky a mravy, byli ochotnými nástroji ke zničení a zvrácení svobod českých; nerozumějíce lidu a jazyku jeho, táhli za sebou cizí soudruhy a cizí lid služebný i cizí služebnictvo, podporovali cizí obchod a průmysl a peníze na lidu českém vynucené odváželi z větší části do ciziny. Konečně, když válkou dálší ještě mnoho obyvatelstva českého bylo vyhubeno, volali a zvali osadníky z ciziny a stali se tak vědomými a bezděčnými prostředníky a nástroji utlačování a ujařmování obyvatelstva, rušení a obmezení svobod zemských, podporovateli vlády neobmezené a šířiteli následujícího potom poněmčování. K tornu všemu položen hlavní a přední základ ožebračením šlechty české a přenesením statků jejích do rukou cizinců nebo domácích prospěchářů.
V „Historii o těžkých protivenstvích církve české“ líčí se trestání stavů českých zabráním statků těmito jadrnými slovy: „Byla tu jakás milosti tvárnost, že ne všechněm všecko zároveň berou; ale skutek ukázal, že prosté tyranství všude bylo. Neboť pobrali všechněm zámky, městečka, vsi, dvory; a místo dílu, kterýž jim zanechán býti měl, dali kus papíru, aby svého dílu zaplacení na komoře hledali.. . . Tak pod barvou právního procesu, právě tyranským způsobem všickni evangelíci o všecko připraveni a do podružství vehnáni jsou: někteří v městech sobě byt najímajíce, jiní u přátel katolického náboženství obydlí hledati a někteří zase u těch, kteří jim statky pobrali, sloužiti musíce. Málokteří buď skrze přízeň komisařů aneb skrze dary, a novou koupi, své nebo manželek svých statky do času drželi. Přivětšilo se i tím ukrutností, že netoliko nemohovité ale i mohovité věci brali; a sotva jedněch šatů, v kterých někdo chodil, zanechali. Za příklad může jmenován býti (však ne jemu samému se to přihodilo, ale mnohým jiným) Burian Šlibovský, který toho času, když k němu komisaři pro odnětí statku přijeli, doma nebyl. Ale vrátiv se té chvíle, poručeno sobě měl, aby s vozu sešel; neboť že i vůz s tím, co na něm jest, i koně císaři náležejí.“
„Tak po vybytí starých obyvatelů papeženci mezi sebou statky dělili, jak se komu líbilo tu neb onu ves, městečko, zámek, neb i celé panství k svým mezím připojiti: a toho od císaře, buď darem neb jiným způsobem dostati mohl. Veliký díl dostal se cizozemcům, Španělům, Vlachům, Němcům, kteříž císaři vojensky slouživše toho prý sobě zasloužili.“
„Jestliže kde byli vdovám a sirotkům náležející statkové, nenedostávalo se“.
Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje – část 3
Vyšetřování a trestání samo dělo se tímto způsobem:
Především vydán takzvaný generální pardon čili všeobecné odpuštění a vyhlašovány patenty, kterými se vyzývali všichni, kdo mají na sobě nějakou vinu, aby se přihlásili.
Kdo byl před soud konfiskační pohnán, nedostal delší lhůty než osm dní, aby se dostavil. Kdo se na vyzvání takové nebo sám dobrovolně přihlásil, vyslechnut, v čem na sebe žaloval. Komise však, jak jí bylo uloženo, měla již připravenou obžalobu, co se buď od lidí hodnověrných dověděla nebo i to, co jí pomlouvači bylo donešeno. Přiznal-li se šlechtic k něčemu co komisi nebylo známo, bylo jí to vítáno; nechtěl-li se k něčemu znáti, z čeho ona jej vinila, musel svědky nevinu svou dokázati. Avšak za svědky přijímaly se jen osoby katolické a vůbec takové, o kterých se vědělo, že císaři věrny zůstaly. Svědectví jiných hodnověrných lidí nic nespomohlo.
Komise, jak praveno, odsuzovala povstalce úplně libovolně podle kabátu, jak my nyní pravíme. Kdo měl statek v deskách zemských zapsaný, na tom bylo podezření, že jest povstalec, a čím kdo více měl, mohl býti jist, že tím větší jej stihne pokuta. Mohli bychom uvésti celou řadu osob šlechtických, které proto nebyly trestány a pokutovány, že žádného majetku neměly, nebo že měly statek nad cenu skutečnou zadlužený. Takovýmto uděleno úplné odpuštění, ano i vší pokuty peněžité osvobozeni. Nemajetní provinilci i tehdy osvobozováni a žádný trest jim nebyl ukládán, když byli za povstání hráli vynikající úlohu. Statky příliš zadlužené také obyčejně provinilcům ponechány. A to jest nejlepším důkazem, že více běželo o získání peněz a přivedení povstalců na mizinu, nežli o jich potrestání za to, čím se provinili. S katolíky také vůbec velmi mírně nakládáno: chudší trestáni mírnými pokutami peněžními nebo naprosto osvobozováni a jen bohatším značnější pokuty ukládány. Mnozí provinilci i mírné pokuty za udělení pardonu osvobozeni, přestoupili-li před tím na víru katolickou. Jsou také případy, že provinilci byli již odsouzeni, ale statky jim ponechány a také pokuty osvobozeni, poněvadž přestoupili na víru katolickou. Nový to důkaz, že se netrestalo tou měrou provinění politické jako víra nekatolická.
Každý, kdo byl předvolán nebo dobrovolně se dostavil, byl povinen správně udati, jaké má zboží nemovité a s jakými závadami, jaké má hotové kapitály nebo cenné věci doma, u koho má půjčené peníze nebo od koho má co dostati. Každé falešné udání přísně bylo pokutováno. Kdo nějaký statek, nějaké zboží nebo peníze zamlčel, zcela je propadl. Také dlužníci rebelů byli povinni oznámiti královskému fisku, co jsou dlužni. Zamlčel-li by někdo takovýto dluh a bylo-li by to na něj prokázáno, povinen byl třikráte vynahraditi, oč královský fiskus měl býti oklamán. Prodej statku nebo nějakého zboží nebo postup na oko, aby fiskus král. byl oklamán, zrušen. Kdo se toho dopustil, propadl v svůj majetek, byl-li jen částky jeho odsouzen.
Vůbec z trhové smlouvy a z desek zemských vymazovány v takových případech, prodal-li něco provinilec. Kupující jen zřídka dostali zpět částky již zaplacené; duchovním sborům a obročím katolickým však z pravidla ponecháno, co byly za povstání koupily. Vedle toho také za neplatné uznány a z desek zemských vymazány zápisy, které byli provinilci za doby povstání manželkám svým na statky své učinili.
Že při tehdejší mravní kleslosti velice kvetlo udavačství, nepotřebujeme ani dokazovati. Udavači, jenž pověděli, kdo co zamlčel nebo na ujmu fisku zpronevěřil, dostávali znamenitou odměnu na penězích nebo jim statek postoupen k užívání. Zachtělo-li se na př. některému špatnému člověku nějakého statku, potřeboval jen udati majetníka jeho, že povstalce podporoval a mohl se nadíti odměny žádoucí, nebyl-li majetník s to, aby dokázal svědky hodnověrnými, že jest nevinen.
Komise podle provinění čili podle svého uznání odsuzovala provinilce ke ztrátě všeho majetku, dvou třetin, polovice, třetiny a pátého dílu, V pokutě ujímány a zabavovány povstalcům statky, dvory, vinice, zahrady, domy v městech; dále všeliké svršky na statcích: dobytek, nářadí hospodářské, obilí a píce, víno a pivo, nábytek, šatstvo a klenoty, hotové peníze a úpisy dlužní, a konečně i takové peníze, které provinilci za prodané statky nebo jiné zboží měli dostati. Komise vědouc, že někteří provinilci mají peníze na úrocích, způsobila, že vyšlo poručení, aby každý jistoty své ukázal a věrně oznámil, jinak že by všecko propadl, kdo by něco zatajil. K tomu byl na Moravě zřízen zvláštní soud, jejž kridou jmenovali, a sice v městě Mikulově. Sem všickni stavěti se a jistoty přinášeti museli. Tu některé jistoty, jak se nyní říká dubiosní čili ceny pochybné nebo také na částky nepatrné znějící, navracovány; jiné za všelikými příčinami a zámiňkami zadržovány; od některých částka se brala pro císaře. Také peníze při deskách zemských čili v depositu uložené zabavovány.
Pokuta peněžitá pokladně zemské a císaři samému hrozně málo vynesla Někteří povstalci byli ovšem odsouzeni odvésti ustanovenou pokutu do komory král., ale takových případů není mnoho. Pokuta obnášela několik set zlatých rýnských a pouze v jediném případě uložena pokuta 12.334 zl., dále 7500 kop míšenských, ostatní pokuty všecky byly značně nižší. Za to bylo mnohem více pokut, které se měly věnovati dobrému a nábožnému účelu na př. alumnatu jezovitské koleje v Praze, hlavně však šlechtické koleji u Sv. Jakuba v Praze.
Celá řada provinilců odsouzena byla k manství tím způsobem, že statek svůj museli v léno přijmouti v určité ceně odhadní. Takový statek po smrti provinilcově spadl ovšem na krále a jenom se svolením jeho mohl se děditi nebo postoupiti. Nepřihlásil-li se provinilec nebo někdo jménem jeho o léno, statek jeho zabaven a prodán. Jen ze zvláštní milosti královské byly statky takovéto buď manům provinilcům nebo jejich nástupcům z manství propuštěny, ovšem zapravili-li manskou kvotu (stý peníz) a ustanovený poplatek za převedení do dědictví. Takováto milost udělována z pravidla jen těm, kdo na víru katolickou přestoupili. A vůbec jen ti mohli dosáhnouti vkladu do desek zemských, kdo se stali katolíky.
Statky duchovní, kteréž za povstání byly rozchváceny a rozličným lidem prodány nebo darovány, zabavovány beze všeho ohledu a navracovány z pravidla svým duchovním majetníkům beze vší náhrady těm, kdo je nyní drželi.
Nahoře již bylo naznačeno, že komise nekonala soud spravedlivý. I můžeme skutečně uvésti příklady, že na jedné straně provinilci skuteční osvobozováni, kdežto na drahé straně lidé nevinní trestáni a pokutováni. V prvním ohledu rozhodovala přímluva mocných osob nebo i hotový úplatek. Na př. jeden provinilec prodal přemocnému Pavlu Michnovi z Vacinova vinice, zahrady, pole a louky u Košíř za cenu pranepatrnou, která byla pouhým pláštíkem i byl na přímluvu Michnovu pokuty a trestu osvobozen. Zdislav Hřáň z Harasova prodal knížeti Karlovi z Liechtenšteina panství své Lanškrounské a Lanšperské alespoň o 100.000 kop míš. laciněji, nežli zač skutečně stálo. Byl to tedy hotový úplatek. Á skutečně nejen týž Hřáň, nýbrž i bratří jeho osvobozeni, tak že všecky své statky podrželi.
A jako brali tito dva všemohoucí pánové a kapsy své špikovali, tak vedli si i jiní vykonavatelé, tak že tehdejší strana vítězná s nečetnými výmiňkami tvoří společnost k vyssávání země a odírání obyvatelstva, při čemž, jak uvidíme i fiskus i panovník o nesmírné sumy peněz byli připraveni.
V takovéto vřavě, kdy po statcích zabavených nastal veliký shon, kdy ukojiti bylo nezřízené chtíče přečetných uchazečů a milců stalo se ovšem prasnadno ano velmi zhusta, že i lidé nevinní o svůj majetek byli připraveni. Jsouť případy, že obviněný statkář vší pokuty byl osvobozen, poněvadž nic se mu nedokázalo a nic podezřelého se na něj nevyhledalo. Ale statek jeho byl předce prodán. Mnozí takoví statkáři nadarmo se ucházeli o navrácení svého statku nebo o náhradu; jen tehdy, byl-li případ příliš křiklavý, dostalo se uchazeči nějaké náhrady. Zejména nesnadno bylo dostati zpět statky, které za války byly od velitelů vojska uchváceny. Ti učinili o nich libovolné pořízení a buď je sami podrželi nebo s jejich vědomím darovány všelikým milcům. Ano jsou případy, že obvinění osvobozeni a teprvé dodatečně ke ztrátě statků svých odsouzeni, poněvadž se jich tomu nebo onomu mocnému pánovi zachtělo.
Děly-li se takové věci, nepřekvapuje nás ani to, že zabavena byla zároveň celá řada statků osob naprosto nevinných. Některým byly navráceny nebo se jim dostalo náhrady, jiní nedostali ničeho.
Při tom všem ještě vymýšleny všeliké kličky a nástrahy, všeliké formálnosti, aby lidem dosažení práva bylo stíženo a znesnadněno, kdežto naopak komora královská a všeliké ty soudy, komise a výkonné orgány lidi dlouhá léta, ano celé století přímo za nos vodily, nežli mnohou všc konečně vyřídily, a lidem buď za právo daly nebo je odmrštily. Alespoň jednu věc na doklad toho, kterak lidem docházení práva bylo stěžováno, chceme uvésti. Byla-li některému provinilci, manželce a vůbec dědicům přisouzena nějaká částka na statku zabaveném, měla komise likvidační částku tuto k výplatě poukázati. Opomenul-li někdo u komise této v čas se přihlásiti, požadavek svůj propadl.
Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje – část 2
Kterak byla šlechta česká na majetku svém pokutována.
Rok 1622—1627.
Vylíčivše náboženskou persekuci v zemích koruny české v létech 1620—1627. přistoupiti již můžeme k trestání a pokutování hmotnému, které šlo ruku v ruce s persekucí náboženskou. V ohledu tomto nuceni jsme sáhnouti k podrobnostem širšímu obecenstvu posud neznámým, aby zjevna byla celá ta hrozná pohroma, jaká stihla tehdáž obyvatelstvo nekatolické a tím ovšem země koruny České.
Úkol tento provésti bylo v Čechách a na Moravě místodržitelům knížeti Karlovi z Liechtenšteina a kardinálovi Františkovi z Dietrichšteina, kteří byli předsedy a vůdci zvláštních komisí konfiskačních. V Čechách, jmenováni do komise konfiskační pan Adam z Valdštejna, Bedřich z Talmberka a Sezima z Vrtby. Instrukce čili naučení komisi dané znělo příliš všeobecně v ten rozum, aby ztrátou statku nebo alespoň pokutou peněžitou potrestala každého, o kom se bude věděti, že zastával za povstání nějaký úřad vojenský, zemský, dvorský, městský nebo radní, že byl v nějaké komisi v zemi nebo mimo zemi, že za sesazení krále Ferdinanda se přimlouval, že volbu falckraběte Bedřicha odporoučel nebo pro něj hlasoval, že přisahal na konfederaci nebo ji podepsal, že býval při schůzkách povstaleckých nebo usnesení jejich schvaloval, že jiných k stejnému jednání povzbuzoval, že se o císaři a rodu Habsburském potupně vyslovoval, že dobrovolně službu vojenskou konal, vládě povstalecké nebo králi Bedřichovi berně nebo špíži odváděl, peníze půjčoval, že statky duchovní kupoval a vůbec jestli povstání nějakým způsobem podporoval.
Kdyby takováto komise nebo soud skládal se z lidí spravedlivých a samostatných, kdyby byl odsuzoval podle provinění jenom ty, komu by provinění skutečné řádným přelíčením hodno věrnými svědky bylo dokázáno: trest citelný byl by zajisté jen malou čásť majetného obyvatelstva městského a šlechtického postihl. Ale to nebyl účel komise konfiskační. Ona neměla konati právo, ona neměla hledati pravdy, nýbrž snaha vítězů k tomu se nesla, aby přemožení jednak nahradili výlohy s válkou spojené a za druhé aby zbaveni byli hmotných prostředků a nemohli se více odporu odvážiti. Oposice stavovská měla tedy býti ne pouze potrestána, ona měla útraty povstání zapraviti, ona měla býti ochromena a zničena a ke všemu měla ještě poskytnout vítanou kořist a odměny těm, kdo císaři věrni zůstali a u přemáhání odboje jakýmkoli způsobem byli mu pomáhali.
Podle instrukcí veřejných a tajných vybráni ku provedení toho všeho lidé bez citu a smilování, lidé, kteří ještě krutěji si počínali, nežli sobě přáli osnovatelé plánů nahoře naznačených. Komisi totiž bylo předepsáno, jaké tresty by měla ukládati provinilcům: ztráta statků a vůbec všeho majetku movitého a nemovitého buď úplná nebo částečná měla se na provinilce uvalovati jak bylo již vypravováno podle libosti a podle uznání komise, nebo měla se provinilcům pokuta peněžitá ukládati. I shledáváme, že komise skutečně v přečetných případech tresty a pokuty příliš přísné a kruté vyměřila; neboť císař, jemuž rozsudky její ku potvrzení byly předkládány, velmi často trest značně snížil a zmírnil, ano mnohde i úplně prominul. A učinil-li tak král Ferdinand jenž si předsevzal provinilce přísně potrestati a víru nekatolickou naprosto vyhubiti a radili-li mu k takovýmto mírnějším trestům důvěrníci, kteří vždycky radili ke krokům a prostředkům nejpřísnějším, běželo-li o povstalce ze zemí koruny České: dovedeme si představiti, v jakýchto rukou spočíval hmotný osud zemí českých.
Nejhoršími nepřátely a nejkrutějšími trestateli nekatolických provinilců v Čechách a na Moravě byli vlastni jich krajané a rodáci!
Vybráno ze zápisů v archivu - Panování Ferdinanda II. od r 1620 do 1637 – Nejhorší doba v dějinách, která se zamlčuje – část 1
V minulých dobách prospívalo nejlépe zemím českým, byla-li moc v státě mezi panovníky a stavy zemskými přiměřeně rozdělena. Králové nemohli neobmezeně vybírati daně v zemi a svobod zemských a obyvatelských umenšovati; kromě toho buď z lásky k národu a zemi nebo alespoň z ohledů sobeckých, aby měli v zemi bohatší prameny příjmů, podporovali rozkvět národohospodářský. Konečně bděli pilně nad tím, aby práva a svobody poddaných nebyly zkracovány, dobře tomu rozumějíce, kdyby lid byl naprosto ujařmen, že by tím jen vrchnosti získaly na ujmu moci panovničí. Tím způsobem tedy panovníci sami byli nejlepšími ochránci poddaných proti stavům. Avšak nejen poddaných i měst panovníci nezřídka se ujímali; jim města královská děkovala z veliké části svůj hmotný a mravní rozkvět a pokrok. Králové propůjčovali městům královským mnohé výhody a výsady, hledíce je takto k politice své připoutati a tak moc stavů ochromiti a zlomiti. Za těmito příčinami pozorujeme neustálý zápas mezi panovníky a stavy o moc v zemi; podle okolností a schopností ta nebo ona strana dovedla na čas nabyti více moci a vlivu na ujmu druhé, zanedlouho však váha na druhou stranu se naklonila; A tak zmatky a krise, ježto tyto zápasy plodívaly, mívaly sice všelikou zhoubu a škodu vzápětí, ale rány tím zasazené mohly se dosti brzy zahojiti a země a lid mohli se pak za několik let pořádku zotaviti a zase povznésti.
Katastrofou Bělohorskou však zvrácen byl naprosto posavadní pořádek státní. Moc stavovská zlomena naprosto; vůle panovníkova stala se všemohoucí: panovník odtud neobmezeně vykonával svou moc; uzavíral aliance a mír, vypovídal válku ne jako král Český, nýbrž jako panovník Rakouský; on i v zemích koruny České dával a měnil zákony, svolával zbrojné síly a vybíral nové daně. Dělo se to sice vždy ještě ve formě ústavní, ale ta forma byla jen na oko, byla skutečně jen planou formou bez podstaty, poněvadž dělo se skutečně jen to, co panovník chtěl a sice tak, jak on si přál.
Nejhorší účinek této přeměny v tom se jevil, že na zemi uvalována nyní nesmírná břemena, daně za daněmi, které lid tím více tížily a ochuzovaly, že nebylo v přiměřeném poměru pečováno o jeho hmotné povznešení. Zemím českým dlouho bylo za to trpěti, že se byly vzpourou vzepřely proti svému panovníkovi. Ke všemu ještě stíhaly zemi neustále válečné pohromy, takže ani neměla času, aby sama ze sebe, svými vlastními a přirozenými silami mohla se omlazovati. A tak jevila se země a lid v ní bydlící jako vrba, kterou neustále přiřezávali, nedadouce jí vzhůru narůstati. Vypadalo to skutečně tak, jako by se na země české a obyvatelstvo jejich jen tehdy pamatovalo, když se měly nové daně nebo nové zbrojné síly sehnati. Nebudeme se tedy diviti, když po celá dvě století budeme se jen s bědami a psotami setkávati, když po celou tu dobu budeme život duševní buď zakrnělý nebo velmi utuchlý spatřovati.
Na tom však nebylo dosti.
V nynější době nemáme ani ponětí o tom, jaké zhouby stíhaly po bitvě Bělohorské země české a kterak lid byl ochuzen. Nepřeháníme zajisté, řekneme-li, že mnohé prameny hmotného blahobytu načisto vyschly a zničeny byly. Především padá tu na váhu, že statkářů a obcí jindy bohatých přivedeno buď na mizinu nebo valně ochuzeno zabráním všech statků nebo veliké jich části. A co na jedné straně bylo takto zabaveno obyvatelstvu domácímu, darováno buď všelikým cizincům mnohdy i za zásluhy ceny velmi pochybné nebo prodáno za fatku; avšak i peníze takto stržené vandrovaly do ciziny. Každým tedy způsobem stal se v zemi české ohromný převrat hospodářský již pouhým zabavováním majetku nemovitého. Kromě toho však vydírány na lidech i pokuty peněžní a všeliké naturalie; městům pobrány všeliké výsady, z nichž jim plynul nemalý zisk hmotný. Již tyto rány samy o sobě byly by s to, aby blahobyt země zničily; zemi České však bylo ještě více přetrpěti.
Jak praveno, do země dostalo se buď darováním statků zabavených nebo jich laciným zakoupením veliké množství cizích statkářů, kteří přinesli s sebou nejen cizí jazyk, nýbrž i cizí mravy a obyčeje a bezcitnost k lidu českému, jehož jazyku nerozuměli, jehož citů uráželi a jejž pro víru nenáviděli. Byl-li tedy osud lidu poddaného do bitvy Bělohorské smutný a neutěšený, musel potom býti přímo zoufalý a nesnesitelný, poněvadž ovšem nedalo se očekávati, že cizí vrchnosti považovati budou české své poddané za něco jiného nežli jak staří Římané říkávali za misera contribuens plebs, za prostředky k vyzískání daní. Ke všemu ještě nové vrchnosti i v tom ohledu přispívaly k ochuzení země, že valná jich část mimo Čechy a Moravu sídlila a tedy ven ze země pot a mozoly lidu vyvážela. Vrchnosti cizí tedy přispívaly valnou měrou k ubíjení života českého jak hmotného tak duševního.
Mluvíce o příčinách ochuzení země, nesmíme zapomenouti na hrozné a neslýchané spustošení, které se počalo českým povstáním a dokonáno bylo válkou třicítiletou a pak válkami pruskými. Na obyvatelstvu vydírány nejen potraviny a peníze, nýbrž pobrány mu svršky, zejména šatstvo, drůbež a dobytek, pobořeny a vypáleny příbytky jeho. Celé osady lehly popelem. A tak kolik set osad českých naprosto zaniklo. Kde tedy hemžívaly se v polích síly pracovné, kde v městech ozývala se řemesla se zlatými dny, tam malý průmysl sotva živořil a valná část půdy ležela ladem.
Za největší však neštěstí pokládáme, že ze země vystěhovali se tisícové a tisícové lidu nejstatečnějšího, nejprůmyslnějšího, nejpokročilejšího a nejvzdělanějšího. Nepřeháníme, že lid tento nesl s sebou do ciziny českou osvětu a vzdělanost. A místo nejlepšího lidu českého nahrnulo se do země všeliké zběře dobrodružné a pomezní krajiny, z většiny liduprázdné zalidněny Němci, v jichž usazování vrchnosti cizí byly neunavnými. Budeme tedy viděti, kterak hyne a pustne země Česká, kterak klesá počet obyvatelstva, kterak mizí české osady, kdežto do země valí se cizáctví, města se poněmčují a země železným pásem, osad německých čím dále více jest svírána. Zkrátka řečeno: zaznamenávati nám bude kvapné poněmčování zemí koruny české.
Rozumí se ovšem samo sebou, že s tímto hmotným klesáním a úpadkem národohospodářským jde ruku v ruce úpadek povšechné vzdělanosti. Inteligence česká prchá do vyhnanství, kněží a učitelé, jižto vzdělávali lid a mládež, z většiny opouštějí zemi, což má za následek, že i ten lid a ta mládež, která v zemi zůstala, na dlouhé časy skoro úplně vzdělání postrádá.
